Od přebalu po zadní stránku nebo zezadu dopředu: novou knížku ilustrátorky Terezy Pchalkové lze číst tak i tak, přičemž bez jazykové bariéry vypráví dojemný příběh uprchlíka, který se svou dcerkou přichází do Evropy. Tereza (29), která knihu New Home (Nový domov) vytvořila jako součást své diplomové práce, ji poprvé ukazuje […]
Photo: © UNHCR/Michal Novotný
Od přebalu po zadní stránku nebo zezadu dopředu: novou knížku ilustrátorky Terezy Pchalkové lze číst tak i tak, přičemž bez jazykové bariéry vypráví dojemný příběh uprchlíka, který se svou dcerkou přichází do Evropy.
Tereza (29), která knihu New Home (Nový domov) vytvořila jako součást své diplomové práce, ji poprvé ukazuje uprchlickým dětem na výletě do ústecké zoologické zahrady.
„Na tenhle moment jsem se těšila,“ říká. „Uvidím jejich reakci. Vytvořila jsem ji pro děti. To je celé poslání té knížky.“
Rodiny uprchlíků, převážně z Kazachstánu, si výlet pořádaný dobrovolníky z programu UNHCR iVolunteer užívají. Při jízdě vláčkem do kopce za první atrakcí – slony – začne i svítit sluníčko. Okolní lesy se zelenají a jsou čistší než za komunistického režimu, kdy oblast znečišťoval chemický průmysl.
„Odešli jsme kvůli diktátorskému režimu. Pro naše děti jsme neviděli žádnou budoucnost. Evropa nám pomohla stokrát víc.“
Zatímco děti sledují, jak slon předvádí pár jednoduchých cirkusových triků, dospělí si povídají. Uprchli před perzekucí a nepřejí si, aby byla zveřejněna jejich identita.
Jedna kazašská matka, zahalená šátkem a oblečená v černém, říká: „Evropa je tolerantní. Nikdo se mě neptá, proč chodím takhle.“
Kazašský otec říká: „Odešli jsme kvůli diktátorskému režimu. Pro naše děti jsme neviděli žádnou budoucnost. Evropa nám pomohla stokrát víc.“
Byla to právě touha pomoci uprchlíkům, která Terezu motivovala k malbě akvarelů pro knihu během závěrečného ročníku na plzeňské univerzitě, kde se věnovala knižní tvorbě a ilustraci.
„Sledovala jsem tu překroucenou debatu o migrantech v médiích, kde byli ukazováni jako hrozba,“ říká. „Ale cizinci, které jsem potkala na univerzitě, byli chytří. Dělalo mi starosti, jak si asi uprchlíci připadají ztracení. Považovala jsem za nejlepší udělat knížku.“
New Home se spoléhá jen na obrázky a dvěma směry představuje uprchlickým dětem aspekty evropského života a evropským dětem pomáhá pochopit, jaké to je být uprchlíkem.
Hlavními postavami jsou otec a dcera, kteří prchají za bezpečím ze země zmítané válkou. Tereza používá k popisu cesty z jejich domoviny jemné odstíny šedi a pro příjezd do nového domova pak volí syté barvy.
„Neříkám, že Blízký východ je ponurý a Česká republika září barvami,“ říká Tereza.
Knihu si lze prohlížet od začátku do konce coby příběh cesty z války do bezpečí anebo od konce směrem dopředu, kdy se stává vzpomínkou na válku z bezpečí. Nepadnou konkrétní názvy zemí, ale čtenář si může snadno domyslet, že rodina prchá z Blízkého východu a nachází útočiště v České republice.
„Neříkám, že Blízký východ je ponurý a Česká republika září barvami,“ říká Tereza. „Účelem těch sépiových odstínů je spíš ukázat pomalu mizející vzpomínku na vlast.“
Absence slov také hraje důležitou roli. „Není zde jazyková bariéra,“ říká Tereza. „Knihu lze použít v kterékoli zemi, s lidmi z mnoha různých zemí.“
UNHCR financuje první vydání nákladu několika set výtisků, které poputují do škol a uprchlických středisek. Tereza New Home také přihlásila do mezinárodní soutěže Silent Book Contest (soutěž němých knih) v italském městě Mulazzo. Výsledky budou známy v srpnu.
New Home je první Terezinou knihou. Rodačka z Ostravy projevovala umělecké vlohy už na škole, kdy si kreslila do slohových prací. A jako každé české dítě samozřejmě vyrostla na slavných pohádkách Zdeňka Milera o Krtečkovi a jeho kamarádech z lesa.
„No jistě, Krteček je národní symbol,“ říká.
Její jemné malby se nesou v témže kouzelném duchu české pohádkové tradice. Postavy uprchlíků se ocitají v zemi kvetoucích sadů, hradů v dálce, sněhu a andělů o Vánocích a dětí vybírajících si loutky na adventních trzích.
Poslední malba ukazuje otce s dcerou, kteří přišli z temného místa plného bomb a hrobů, na letní louce plné květin, kde se vyhřívají na slunci.
Nyní nadešel čas knížku otestovat na kazašských dětech v zoo. Dostali se k vodním živočichům a teď sedí v řadě a pozorují hbité pohyby tuleňů.
Knížka se otevře jako harmonika a přistane jim na klíně. Nejdřív vidí obrázky z války v sépiových odstínech a poté listují až k barevným malbám na druhé straně. Tereza se nesměle usmívá.
Děti se i beze slov rychle dovtípí, o čem příběh je. Dům v plamenech, sanitka, pušky… „Já vím, já vím, co se děje!“ začnou volat.
„Líbí se mi styl té knížky,“ říká 14letý Halil, nejstarší z dětí.
„Je to tak jiné, tak neobvyklé,“ říká Rachmat (11). „Obrázky jsou nakreslené moc hezky. Možná bych rád přidal do těch prázdných míst něco vlastního.“
Tereze se ulevilo a vypadá potěšeně. „Ano, moc spokojená,“ říká. „Překvapilo mě, že je to tak zajímalo. A jak plynule mluví česky. Vyjadřují se velmi dobře. To jsem nečekala.“
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru