Nemůžeme dopustit, aby byla hodnota života zasypána popelem

Část Přijímacího a identifikačního střediska Moria na ostrově Lesbos po požárech, které vypukly mezi 8. a 10. zářím. © UNHCR

Tragické snímky zobrazující posledních pár dnů na ostrově Lesbos se znovu objevily ve zprávách po celém světě. Přijímací a identifikační středisko Moria bylo téměř úplně zničeno a celá populace na ostrově, místní obyvatelé, uprchlíci a migranti si opět procházejí zkouškou ohněm. Dvanáct tisíc žadatelů o azyl, kteří pobývali v táboře Moria, z nichž polovinu tvoří ženy a děti, je opět bez střechy nad hlavou.

Milion uprchlíků a migrantů se od roku 2015 vydalo na plavbu přes Egejské moře hledat bezpečí v Evropě. Řekové vědí, že v případě nuceného vysídlení neexistuje nic jako začátek a konec. Bude k němu docházet do té doby, dokud budou existovat příčiny, které vyhánějí obyvatelé z jejich domovů: války, násilí, nesvoboda, absolutní chudoba a přírodní katastrofy. Od uprchlické krize v Evropě uběhlo pět let, všichni si jsou však vědomi, že pokud místní společnost ponese na svých bedrech nepřiměřeně velké břemeno bez koordinovaných a dlouhodobých opatření a s omezeným sdílením odpovědnosti, bude tento problém pokračovat do nekonečna. A to platí stejnou měrou jak pro uprchlíky uvězněné v nejistotě, tak i místní obyvatelé, kteří stále intenzivněji zažívají pocit opuštění a situaci vnímají jako bezvýchodnou.

V případě popelem zasypaného tábora Moria nejde jen o naléhavou snahu poskytnou potřebnou pomoc zasaženým lidem. Organizace, které již byly v terénu, urychleně pomohly jednajícím úřadům nalézt okamžitá řešení. V ten den bylo z tábora Moria na pevninu evakuováno 400 dětí bez doprovodu. Na tomto příkladu rychlého jednání a politické ochoty vidíme, že nastala tolik potřebná změna.

Ano, únava a problémy ostrovních společností jsou skutečné a dlouhodobé. V praxi je zapotřebí větší podpory ze strany členských států EU. Nedávno uskutečněné přemístění dětí bez doprovodu a velmi zranitelných mladistvých prokázalo, že je to možné. Je však také zapotřebí udržovat klid a opatrně jednat na místní, centrální a evropské úrovni, ale i projevit ochotu nalézt řešení. Řešení se nenachází v oblasti násilí, xenofobních projevů nebo politického vykořisťování. Řešení vyžadují převzetí odpovědnosti a snahu dělat změny tak, abychom se z této slepé uličky vymanili. Snahy o snížení tlaku na zařízení na ostrovech by měly pokračovat, měla by být zajištěna bezpečnost, ochrana a zdraví všech jejich obyvatel a současně by měly být pevně stanoveny postupy týkající se azylu, přijímání a integrace.

Když se tisíce rodin ocitnou na ulici, protože přišly uprostřed pandemie, která postihla náš všechny, o svůj skromný majetek, otázkou není jen to, zda a kde pro ně můžeme postavit stany. Tou skutečnou otázkou je, zda dovolíme popelu zasypat hodnoty života, naděje a lidskosti, kterých si obyvatelé ostrova Lesbos v průběhu času tak hrdě vážili a které se dotkly celého světa.
Philippe Leclerc, zástupce UNHCR v Řecku