Po sedm dekád kolegové v Uprchlické agentuře OSN pomáhají, zachraňují a mění miliony lidských životů. O co lepší by ale bylo, říká Vysoký komisař Filippo Grandi, kdyby už vůbec nikdo nebyl donucen utíkat…
14. prosince bude Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 70 let. V případě organizace, jež měla po třech letech přestat existovat, jde však o nepříjemné narozeniny, které nemáme chuť oslavovat.
Společně s opětovným budováním roztříštěného světa po druhé světové válce, měl UNHCR za úkol hledat domovy pro evropské uprchlíky. Vznikl dne 14. prosince 1950, jeho mandát byl časově i geograficky omezený a výslovně nepolitický, jako by jeho existence byla připomínkou utrpení, která bylo nejlépe spolu s válečnými troskami odklidit.
Měnící se mezinárodní řád však přinášel nové konflikty, a tedy další uprchlíky – 200 000 Maďarů uprchlo do Rakouska poté, co bylo jejich povstání v roce 1956 rozdrceno sovětskými silami. V následujícím roce požádalo UNHCR o pomoc Tunisko, protože válka o nezávislost v sousedním Alžírsku vyhnala přes hranice desítky tisíc lidí hledajících bezpečí.
A poslání UNHCR dále narůstalo. Postkoloniální éru doprovázely boje za osvobození a poté boje o moc, v nichž byly zmítány miliony civilistů. UNHCR byl rok od roku vyzýván k pomoci zvyšujícímu se počtu lidí nucených uprchnout, od Střední Ameriky přes subsaharskou Afriku po Vietnam a Kambodžu.
Loňský rok zaznamenal přesně čtyři desetiletí stále probíhajícího nuceného vysídlování z Afghánistánu. Příští rok uplyne deset let od vypuknutí konfliktu v Sýrii. A tak dále – řada nechtěných výročí, nově vznikajících nebo znovuobjevujících se konfliktů, i když následky těch starých ještě nezmizely. Během posledních sedmi desetiletí se svět, který sliboval zahájit věk míru, ukázal být dobrý ve vedení bojů, ale již ne tak zdatný při jejich řešení.
Následkem toho je UNHCR znovu a znovu vyzýván dělat vše, co je v jeho silách, aby ochránil zranitelné lidi vyhnané ze svých domovů. Často to znamenalo kompromis. Obvykle nejsme přímo „u toho“, když se rozhoduje o osudech národů a lidí. Rozhodně jsme však na místě a pomáháme lidem, kteří jsou nuceni uprchnout, když tyto spory zůstávají nevyřešeny. Naše nepolitická povaha se odráží v našich nařízeních, ale protože jsme přítomni v rámci mnoha krizí a reagujeme na mnoho mimořádných událostí, naše práce často zahrnuje složitou diplomacii, tvrdá rozhodnutí a nesmírně náročné volby, jak se snažíme pomoci stále většímu počtu zranitelných lidí za pomoci zdrojů, které jednoduše neodpovídají potřebám.
Minulí i současní kolegové z UNHCR jsou velmi hrdí na to, jak ovlivnili lidské životy, které bránili, změnili a zachránili. Jsou hrdí na to, že dokáží čelit novým výzvám, jako je dopad změny klimatu nebo nejnověji pandemie koronaviru – faktory, které zvětšují již tak významné problémy spojené s nuceným vysídlováním.
Zároveň by si však přáli, aby to dělat nemuseli. Pokud by se válčící strany dohodly na příměřích, pokud by se nuceně vysídlení lidé mohli bezpečně vrátit domů, pokud by vlády za přesídlení sdílely odpovědnost, pokud by státy podle mezinárodního práva dodržovaly své závazky týkající se azylu a zásady nenavracení – neposílat ty, kteří uprchli před ohrožením svých životů, zpět tam, odkud pocházejí – pak bychom v UNHCR měli mnohem méně starostí.
A ano, opakovaně jsme vyzývali ke všemu výše uvedenému.
V roce 1994 jsem byl členem pohotovostního týmu UNHCR v tehdejším Zairu, nyní Demokratické republice Kongo. Během čtyř dnů překročilo hranici z Rwandy milion lidí prchajících před masakry, jen aby se dostali do propuknuvší epidemie cholery, která si vyžádala desítky tisíc životů. Moji kolegové, kteří se zavázali lidi chránit, místo toho kopali hroby. Můžete myslet na životy, které jste zachránili, na dřívější okamžik, kdy se díky vašim snahám zoufalství uprchlíka změnilo v naději. Nikdy však nepřestanete myslet na životy, které jste zachránit nemohli.
Téměř před rokem dosáhl celkový počet uprchlíků, vnitřně přesídlených osob, žadatelů o azyl a osob bez státní příslušnosti 1 % světové populace. Zajímalo by mě, jaké procento už budeme považovat za nepřijatelné – 2 %, 5 % nebo více? Kolik lidí musí trpět ztrátou a nedůstojností nuceného vysídlení, než začnou političtí vůdci pracovat na řešení příčin těchto útěků?
U příležitosti 70. výročí UNHCR je tedy má výzva směrem k mezinárodnímu společenství následující: zařiďte, ať nemám co na práci. Vytyčte si za svůj cíl vybudovat svět, v němž uprchlická agentura OSN doopravdy není potřebná, protože nikdo není nucen utíkat. Nechápejte mě ovšem špatně: za současného stavu je naše práce zásadní – paradoxem však je, že bychom správně neměli existovat. Pokud se dočkáme mnoha dalších narozenin, bude možné vyvodit jediný závěr, a to, že mezinárodní společenství selhalo.
Pokud by se však faktory vedoucí k masovému vysídlení podařilo vyřešit jen v půl tuctu zemí, mohly by miliony uprchlíků odejít domů, stejně jako miliony dalších, vnitřně přesídlených osob. Byl by to dobrý začátek – a bylo by to něco, co bychom všichni slavili opravdu rádi.
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru