Když Karím Tuha utíkal z Egypta, musel projít nehostinnou pouští plnou písku a kamení. To ještě netušil, že až dorazí do České republiky, čeká ho poušť jiného rázu – sociální izolace v nádherném, ale turisticky orientovaném městě Praze.
„Chodil jsem do barů, abych se seznámil s lidmi, ale oni mě ignorovali nebo dokonce vyhodili,“ říká. „Byl jsem tak osamělý, že jsem i fotbal hrál v parku sám.“
Třiatřicetiletý Karím pochází z Káhiry. Má kvalifikaci v managementu obchodu a právu a řídil vlastní dopravní firmu. Byl rovněž zapojen do nenásilného hnutí za lidská práva.
„Mým vzorem je Mahátma Gándhí,“ říká. „Obdivuji ho, stejně jako Nelsona Mandelu.“
Pro státní orgány byl trnem v oku a dvakrát jej uvěznili. Podruhé dostal varování, že příště může dostat doživotí.
Karím dospěl k rozhodnutí, že jediná šance je opustit Egypt. Absolvoval nebezpečnou cestu po souši do Súdánu, odkud v září roku 2015 odletěl do Prahy.
Když přistál, byl v šoku.
„Na silnici z letiště jsem zahlédl billboardy, na kterých stálo ‚Migranti, jděte domů‘. V takové zemi jsem nechtěl žít. Uvažoval jsem, že bych šel dál, třeba do Švýcarska. Bylo mi ale řečeno, že jako uprchlík musím zůstat v první bezpečné zemi, do které dorazím.“
Karím byl odeslán do přijímacího střediska v Brně. Byla to pro něj náročná zkušenost. „Nebylo snadné komunikovat,“ říká. „Čeští sociální pracovníci moc anglicky neuměli. Někteří afričtí uprchlíci ale naštěstí ano.“
Karím měl nějaké peníze, takže po třech týdnech vstupních kontrol mohl odejít a najít si v Praze podnájem, který si mohl dovolit, přičemž čekal na výsledek své žádosti o azyl.
Čas se vlekl a samota byla ubíjející.
Místní lidé, otrávení z davů turistů, nebyli nijak zvlášť přátelští. V tramvaji jej dokonce někdo označil za opici, byť se ho jiní cestující zastali.
„Tohle jsem nečekal,“ říká. „Myslel jsem si, že mi Češi budou rozumět, když sami zažili komunismus.“
Karím se domnívá, že kdyby během čekání na vyřízení žádosti o azyl mohl pracovat, jeho integrace by postupovala rychleji. Ale zákon to nedovoluje.
Nebyla tady ani žádná nabídka bezplatných kurzů češtiny. Mohl si leda učitele zaplatit, ale to bylo dalece nad možnosti jeho omezeného rozpočtu.
„Podle mého žádná integrace neprobíhala. Pro mě to byl jen ztracený čas,“ říká.
UNHCR jej podpořilo a po roce a půl čekání Karím v březnu 2017 získal azyl.
To, co skutečně změnilo jeho život, bylo setkání s podobně smýšlejícími lidmi z Amnesty International. Konečně měl Karím české přátele. Jeho čeština se zlepšila natolik, že se dokázal domluvit a ocenit český smysl pro humor.
Potkal svou budoucí ženu Nelu a přestěhoval se do Brna, jejího rodného města, kde spolu vychovávají dvouletého syna Alexe.
Karím nyní pracuje jako ředitel Egyptské fronty pro lidská práva, což je nezávislá organizace, která má reportéry na celém Středním východě (https://egyptianfront.org/). Ve spolupráci s Amnesty International a českou informační kampaní Hate Free (www.hatefree.cz) se podílí na lidskoprávním vzdělávání generace Čechů, kteří možná zapomněli, jaké represe zažívali jejich rodiče za komunismu.
Karím si ale především užívá klidného rodinného života v Brně. „Je to normální české město. Necítím se tady jako turista, ale jako občan. A to je to, co jsem vždycky chtěl – pro sebe, ale i pro druhé. Jsem lidská bytost, respektujte mě, to je vše…“
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru