Úmluva o uprchlících z roku 1951 je klíčovým dokumentem v oblasti mezinárodní ochrany osob nucených uprchnout ze svých domovů a zachránila již nespočet životů.
Germany / Queue for resettlement opportunities under the International Refugee Organization in 1953. © IRO
Autor: Filippo Grandi
Úmluva o uprchlících z roku 1951 je klíčovým dokumentem v oblasti mezinárodní ochrany osob nucených uprchnout ze svých domovů a zachránila již nespočet životů. Dnes, při jejím 70. výročí, její kritici tvrdí, že je zastaralým produktem jiné éry. Pokud však nebude obhajovaná a uznávaná, miliony lidí zaplatí vysokou cenu.
Za posledních sedm desetiletí byste stěží nalezli jediný kout světa, který nečelil výzvám nuceného vysídlení. Na konci loňského roku dosáhl počet lidí vyhnaných ze svých domovů, včetně uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, 82,4 milionu, což je počet, který se za poslední desetiletí více než zdvojnásobil.
Příčiny a dynamika vysídlování lidí se neustále mění, a Úmluva o uprchlících se vždy vyvíjela tak, aby tyto změny odrážela. Moderní ztělesnění zásady azylu bylo za posledních 70 let doplněno řadou dalších významných právních nástrojů, např. posílením práv žen, dětí, zdravotně postižených, komunity LGBTIQ+ a mnoha dalších.
Některé vlády, které se podbízí úzkoprsému a často dezinformovanému populismu nebo jsou jím podporovány, se v posledních měsících pokusily základní principy této úmluvy odmítnout. Problém však nejsou její ideály nebo jazyk. Problém spočívá v zajištění toho, aby ji státy dodržovaly v praxi.
Když v roce 1956 uprchlo 200 000 Maďarů, téměř všichni byli během několika měsíců přijati do jiných zemí. Když jsem začal pracovat v humanitární oblasti, což bylo na počátku 80. let v Thajsku, byly po celém světě přesídlovány stovky tisíc uprchlíků z Indočíny.
Dnes bývá taková reakce stále vzácnější. Zatímco uprchlíci a migranti ve strachu o své životy stále podnikají nebezpečné a někdy i smrtelné cesty přes pouště, moře a hory, mezinárodní komunitě se zjevně nedaří nalézt shodu v hledání trvalých řešení pro takové zoufalé lidi.
Horší je, že nyní vidíme činy, kdy se azyl uprchlíkům odepírá a dokonce se odpovědnost za jejich ochranu vyhledává externě, a to „skladováním“ těchto osob na různých místech. Pokud však nejbohatší státy, které mají největší zdroje, reagují budováním zdí, uzavíráním hranic a zatlačováním lidí cestujících po moři zpět, proč by ostatní země neměly tento příklad následovat? Téměř 90 procent světových uprchlíků se nachází v rozvojových nebo nejméně rozvinutých zemích. Jaký názor by tyto státy měly mít na takové opovržení ideální ochranou?
Existuje mnoho způsobů, jak snížit počet násilně vysídlených osob. Podniknutí kroků k ukončení konfliktů, obrana a respektování lidských práv, řešení zhoršování životního prostředí – to vše by bylo účinné, protože by řešilo základní příčiny vysídlení lidí.
Přesto na taková řešení neexistuje dost politické vůle. Dlouhodobé konflikty přetrvávají, zatímco nové vznikají. Změna klimatu a ekologické katastrofy se stále častěji stávají faktory vysídlení, přesto se státům nedaří dohodnout na společných opatřeních k omezení stoupajících teplot. Jen letos v létě byla Severní Amerika zpustošena vlnami veder a požáry, zatímco střední Evropu a Čínu zasáhly silné záplavy. Protože tyto extrémy ovlivňují stále více částí planety, jejich důsledky budou mít nevyhnutelně dopad na vysídlení lidí.
Ti z nás, kteří mají to štěstí, že žijí v relativní prosperitě a stabilitě, nemohou tyto dary považovat za samozřejmost, a šok z pandemie nemoci covid-19 to jasně ukazuje. A ti, kdo si myslí, že Úmluva o uprchlících je buď irelevantní, nebo obtěžující, mohou jednoho dne být vděční za ochranu, kterou jim poskytne.
Máme však důvody, proč být pozitivní. V současné době je stranami této úmluvy 149 států, což z ní činí jednu z nejvíce podporovaných mezinárodních smluv na světě. Stejně jako mnoho dalších nástrojů mezinárodního práva odráží tato úmluva společné hodnoty altruismu, soucitu a solidarity. Kdykoli navštěvuji uprchlíky a komunity, v nichž jsou ubytováni, setkávám se s obětavými lidmi, kteří tyto hodnoty s velkou štědrostí uplatňují v praxi.
Někomu se takové nadšení ze smlouvy OSN může zdát podivné. Úmluva o uprchlících z roku 1951 je však připomínkou naší touhy a našeho odhodlání budovat lepší svět. Její 70. výročí je pro nás příležitostí k oživení našeho závazku k tomuto ideálu. Obnovme tento slib, neporušme ho.
Filippo Grandi je vysokým komisařem OSN pro uprchlíky.
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru
